 Čas od času leží na silnici mrtvé zvíře. Tu
ježek, tu kočka a tu zase pták. Stali se obětí člověka. Člověk si zabral
většinu prostoru a přizpůsobil si ho svým potřebám. Postavil si města, v nich
továrny, a to vše spojil dálnicemi a železnicemi. Užitečné věci pro člověka,
pasti pro zvířata. Člověk se svou inteligencí se v takovém prostředí učí žít
celé dětství. A to k tomu používá ještě různé pomůcky, aby přežil svůj
střet s výdobytky civilizace. Zvíře však nemá rozum, ani přilbu, ani airbag.
Většinou svůj první střet nepřežije. Zvíře je stejně hloupé jako malé dítě.
Jde přes silnici za potravou tak, jako dítě za svým míčem. Pokud by se děti
potulovaly volně po loukách a lesích, nenechali bychom tam jezdit rychle auta, nebo
vlaky. Vybudovali bychom tam ploty, aby děti na silnici nemohly. Vybudovali bychom jim
také podchody a mosty, aby se mohly vzájemně navštěvovat. Pro děti to uděláme, pro
své malé živé sousedy nikoli. Pokud si budeme chtít zachovat společnost těchto
milých, či méně milých tvorů, je potřeba přibrzdit. Začít budovat svět tak, aby
sloužil nám a neubližoval našim divokým sousedům.
René Moyzes
|
