 Lesní cesta nás zavede k dřevěnému mostu na kamenných
pilířích, jenž se klene přes hluboký příkop a končí před vstupní věží s
šindelovou střechou. Projdeme-li průjezdem věže dostaneme se na prostranství
protkané cestičkami okolo zbytků hradeb, náznaků sklepních kleneb a míst, kde
můžeme tušit minulost hradního paláce. První zprávy o Lukovu pochází asi z
poloviny 13. století a první písemně doložené datum je z roku 1332, kdy byl hrad v
držení pánů ze Šternberka, a to Markéty ze Šternberka. Hned další rok se hrad
dostává králi, ale roku 1342 se na hrad vrací Matouš ze Šternberka. Po jeho smrti
roku 1371 hrad zdědili jeho synové Ješek a Zdeněk. Ti se asi zasloužili o rozsáhlou
přestavbu hradu. V době husitských válek vládl na Lukově Jiřík Lukovský, který
však zemřel bezdětný, a tak panství s hradem zdědil jeho bratr Lacek. Po Lackově
smrti patřil hrad jeho nezletilému synovi Albrechtovi, ale staral se o něj jeho
poručník strýc Matouš. Po dobytí hradu Matyášem Korvínem, zahájil Albrecht roku
1480 velkou přestavbu, a tehdy vznikla jedna z nejrozsáhlejších hradních staveb na
Moravě. Ludmila ze Šternberka prodala lukovské panství bratrům Smilovi a Vilémovi z
Kunštátu, kteří zde vládli od roku 1512. Od roku 1522 byl majitelem Lukova moravský
zemský hejtman Jan Kuna z Kunštátu. Po jeho smrti roku 1540 zdědili lukovský majetek
jeho synové Boček, Smil, Čeněk a Kryštof. Nejdříve zemřel Boček a ostatní tři
bratři špatně hospodařili a postupně rozprodávali rodový majetek.  K prodeji Lukova došlo roku 1547 a hrad získal Přemek z Víckova, jenž byl
poručníkem synů Jana a Přemka, Zikmunda Nekeše z Landeka. Roku 1557 převzali vládu
již dospělí Jan a Přemek. Po Přemkově smrti roku 1562 zdědil hrad mladší Jan
Nekeš. Po něm zbyli nezletilí synové Zikmund a Václav a Lukova se opět ujali
poručníci. Roku 1579 převzal Lukov Václav Nekeš, ale přestože byl třikrát
ženatý, všechna jeho manželství byla bezdětná. Dědičkou Lukova se stala bratrova
dcera Lukrecie, která se vdala za Arkleba z Víckova. Po Arklebově smrti se Lukrecie
provdala znova, tentokrát za Albrechta Václava Eusebiuse z Vladštejna. Roku 1614 po
smrti paní Lukrecie byl stanoven dědicem, avšak v době stavovského povstání mu byl
majetek zkonfiskován, protože s povstáním nesouhlasil. Lukovské panství dostal Jan
Adam z Víckova, jako odplatu za škody způsobené císařskými vojsky na jeho majetku.
Již po bitvě na Bílé hoře byl Lukov navrácen Albrechtovi z Valdštejna. Jan Adam
však nelenil a spolu s valašským lidem Lukov obsadil a s přestávkou pobyl na Lukově
až do roku 1627, kdy se hradu zmocnili vojáci v čele s Baltazarem Maradasem. Tehdy už
hrad patřil Štěpánu Šmidovi z Frejhofenu, po němž roku 1628 hrad přešel na jeho
zetě Jana Fridricha z Minkvicburku. Po jeho smrti roku 1643 zdědil panství s hradem
jeho stejnojmenný syn. V té době bylo již panství velmi zadlužené a rodu Minkviců
již vlastně ani nepatřilo, i když tam sídlili. Asi roku 1710 koupil panství Jan
Josef z Rotalu, který již roku 1724 Lukov prodal dvorskému úředníkovi Janu Fridrichu
ze Seilern-Aspang. Avšak Seilernové na Lukově příliš nepobývali, a tak hrad pustl.
Obydlen byl ještě do roku 1789, ale již roku 1804 se z hradu pomalu stávala
zřícenina, která byla okolním obyvatelstvem pozvolna rozebírána na stavební
materiál.
|
