|
|
|
|
 Pod hradem Lichnice zeje hluboká Lovětínská
rokle, hustě porostlá špičatými smrky. Jen z jednoho místa vystupuje skála, která
se jmenuje Dívčí kámen, na pamětnou dcery rytíře z Lichtenburka, Milady. Pán na
Lichnici měl totiž jen jedinou dceru a přitom si tolik přál míti syna. Vychovával
tedy Miladu jako rytířského synka a naučil ji střílet z kuše a luku, zdatně se
ohánět mečem, jezdit na koni a lovit zvěř. Milada měla tolik síly, že dovedla
zkrotit i splašeného koně. Otci se líbila Miladina statečnost, takže si ani
nevšiml, že dívčí srdce ztvrdlo na kámen. Jednou v noci za bouřky se Miladin otec
vracel z lovu na hrad. Nad Lovětínskou roklí se mu splašil kůň a jediným skokem se
spolu s jezdcem zřítil do propasti. Milada začala sama vládnout na Lichnici, kam se
počali sjíždět rytíři, kteří by se rádi stali lichnickými pány. Možná to
zavinila otcova smrt nebo výchova, ale Milada se nechtěla jenom tak provdat. Vymyslela
si pro své nápadníky krutou zkoušku. Ženiši měli vyjet na koni na skálu nad
Lovětínskou roklí a tam se třikrát otočit. Komu by se to povedlo, stal by se
Miladiným manželem. Její krutost neznala mezí. Nechala si naproti skály vybudovat
palác, odkud sledovala, jak si nápadníci vedou. Milada viděla mnoho rytířů
odvážně vyjet na zaoblený vrcholek skály, a také viděla všechny, jak se s
hrůzným výkřikem řítí do propasti. Skála byla totiž z křemene a ani nejlepší
podkovy se do ní nezaryly. O mrtvé se Milada nestarala a nechávala je v lese pod
skálou napospas divoké zvěři. Jediným rytířem, který pád přežil byl Jetřich.
Polámaného ho v lese našel kovář Horyna a odnesl ho do kovárny, kde se o něj
kovářova žena postarala. Nápadníci se začali Lichnici vyhýbat, protože se po kraji
roznesla zvěst, že je skála očarovaná. Po čase se ale přece před lichnickou
bránou objevil nový nápadník. Milada rozkázala otevřít bránu a sličný mladík
byl vpuštěn dovnitř. Paní si tázavě prohlédla štít bez erbu a zeptala se mladíka
na jméno. Ten jí však jen odvětil: "Jestli se mi zkouška povede, dovíš se mé
jméno zítra. Jestli se zkouška nepovede, na jméně nezáleží." Potom si opodál
sedl do trávy, vytáhl loutnu a zpíval veselé písničky. Poprvé Milada pocítila
něco, co neznala. Snad lítost, náklonnost, kdo ví. Bylo však příliš pozdě zrušit
bezcitnou podmínku. Sotva slunce stanulo na obloze, začal se mladík chystat na cestu.
Připravil si koně, prohlédl mu podkovy a něco do nich vložil. Vzal si kuš a toulec
se šípy a vyjel k Lovětínské rokli. I Milada se odebrala do svého paláce, aby
ještě naposled spatřila sličného mladíka. A už ho viděla, pevně přitisknutý ke
koni, vjel na skalisko a otočil se poprvé, podruhé a potřetí. Vesele zavýskl a
rozjel se k paláci. Milada to vše sledovala mrtvolně bledá s vytřeštěným pohledem.
Mladík mezitím přijel na nádvoří a zavolal na Miladu na balkóně: "Splnil jsem
to, co se tolika mužům nepovedlo, protože jsi na ně nachystala léčku. Nechala jsi
skálu vyhladit. Mě jsi však nenachytala, protože jsem svému koni vsadil do podkov
démanty, a ty mě na skále udržely. Pykej za svou krutost a má ruka, ať pomstí
všechny mrtvé." Na to z toulce vytrhl šíp a proklál jím Miladino kruté srdce.
Než se seběhli sloužící, byla jejich paní mrtvá a po mladíkovi jakoby se zem
slehla.
|
|
|
  
Vytvořili Naďa a René Moyzesovi
|
|
