|
|
|
|
 Tymling byl obecním pasáčkem a ani penízek však za svou práci
neviděl. Nemohl si pořídit ani malý domek, ostatně neměl ani na nové kalhoty a
boty. A o hodné a hezké ženě si taky mohl nechat zdát, co by dělala s takovým
trhanem. Častokrát, když své ovce a kozy pásl pod Jánským Vrchem, si moc přál
stát se zámeckým pánem. Představoval si bohatství a přepych, drahocenné šaty a
vzácná jídla. "Co bych za to dal, kdybych tak i já zbohatl!" povzdychl jsem
si jednou Tymling. Tu zazněly v blízkosti těžké kroky a před pasáčkem stanul
myslivec v pěkném zeleném šatě. "Chtěl bys být pánem na javornickém
zámku?" otázal se mě. "Ano, alespoň týden!" vydechl Tymling
toužebně. "Týden?" zasmál se myslivec. "Sedm let můžeš na Jánském
Vrchu panovat, když budeš chtít!" "Chci!" vykřikl Tymling radostně a
hned si představoval nový život: žádná práce, žádné starosti, plná truhlice
zlaťáků. "Dobrá, ustanovím tě na sedm let pánem na javornickém zámku,"
přislíbil myslivec, "ale pod jednou podmínkou, musíš mi upsat svou duši, kterou
si po sedmi letech odnesu do pekla." V tu chvíli si Tymling uvědomil, že mluví se
samotným ďáblem. Lekl se, ale touha po blahobytu byla silnější než strach z pekla,
a přikývl. Ďábel rozvinul listinu, pak Tymlinga bodl zlehka dýkou do prstu, do
kapičky krve namočil husí brk a pasáček podepsal. Ještě než ďábel zmizel, řekl
Tymlingovi, aby se ráno zastavil u zámeckého zahradníka. Ten ho příští den
netrpělivě očekával a hned ho zavedl k zámeckému správci, který Tymlinga přijal
vlídně a zakrátko ho jmenoval svým pobočníkem. Brzy nato zámecký pán zemřel a
svůj úřad v závěti přenechal pobočníkovi. Tymling začal hýřit a hodovat,
pořádal plesy, slavnosti a hony do okolních lesů. Nemohl se života v bohatství dost
nasytit. Když za ním přišel hospodář, že v zámecké pokladně už není ani groš,
rozkázal zvýšit daně a poslal dráby, aby je z lidu vymáhali. Kdo nezaplatil, šel do
temného vězení. Tak se z Tymlinga stal nenáviděný správce, kterého poddaní
široko daleko proklínali. Jenomže čas nelze zastavit a sedm let uplynulo jako voda. Za
jedné temné červencové noci, když za okny řádila bouře a vichřice, si Tymling
náhle uvědomil, že uplynula lhůta smlouvy s ďáblem. Potvrdil to i zvon na zámecké
věži, který se z ničeho nic rozezvučel: tymling, tymling... a Tymling pochopil, že
mu zvoní umíráček. Na nebi se objevil černý kočár tažený trojspřežím a
zamířil k zámku. Tymling na nic nečekal a chtěl se schovat v malé komůrce pod
věží. Nestihl to však. Čert ho dohnal a temným hlasem zvolal: "Sedm let
uplynulo. Přišel jsem si pro tebe." Marně se Tymling vymlouval a vytáčel, čert
ho chytil za kabát a vylétl s ním oknem ven. Tymling se bránil pořád sebou mlel,
takže s ním měl čert plné ruce práce. Ani si nevšiml, že svým kopytem shodil
zámecký zvon. Musel se proto z pekla ještě jednou vrátit a dát všechno do
pořádku. Sotva však zvon pověsil, opět se ozvalo mé jméno: Tymling, Tymling, ..., a
tak zvoní až dodnes, neboť varuje podobné pošetilce, aby se neupisovali ďáblu.
|
|
|
  
Vytvořili Naďa a René Moyzesovi
|
|
