Gollová je umělecký pseudonym, toto příjmení Nataša převzala
po svém dědečkovi Jaroslavu Gollovi, který byl váženým profesorem University
Karlovy. Narodila se 27. února 1912 v Praze, její rodiče byli zámožní a měli smysl
pro kulturu. Natašin tatínek, JUDr. František Xaver Hodáč, byl významným politikem,
profesorem ČVUT, generálním tajemníkem Ústředního svazu československých
průmyslníků, poslancem za Českou národní demokracii a zastával ještě mnoho
dalších funkcí. Nataša studovala na výtečných školách v Praze i v zahraničí. Po
ukončení dívčího gymnázia Elišky Krásnohorské se zaměřila na studium jazyků,
tance a herectví. Soukromě se také učila scénický tanec u tehdy nejlepší odbornice
Jarmily Kröschlové. I přes velké pohybové nadání se Nataša definitivně rozhodla
pro divadlo, hodiny herectví jí dávali režiséři Národního divadla, Karel Dostal a
Jiří Frejka.
První divadelní angažmá dostala v Olomouci, kde ji nadšeně přijali diváci i
kritika. Nataša se vrátila do Prahy v roce 1935, protože jí onemocněla maminka. V
Praze začala hrát v Městském divadle na Královských Vinohradech. Publikum ji
nejvíce milovalo v něžných rolích, například jako Ofélii v Hamletovi nebo Emilku v
Našem městečku. Avšak režiséři ji také hojně obsazovali do rolí snobských,
mondénních, sentimentálních a naivních dívek, které Nataši vůbec neseděly.
Nejdříve si Nataša zahrála hlavní roli v několika dávno zapomenutých filmech, než
dostala v roce 1939 konečně velikou šanci. Tehdy přišla do kin nepřekonatelná
komedie Kristián, kde si Nataša Gollová zahrála Kristiánovu oddanou manželku
Mařenku Novákovou. Nataša zde předvedla ufňukanou putičku proměňující se v
elegantní krasavici. Po velkolepém úspěchu natočila hned další bláznivou komedii
Eva tropí hlouposti, kde hraje Evu. Tuto úlohu navždy považuje za svou životní roli.
V roce 1940 vytváří postavu mladé Helenky v lyrickém filmu Pohádka máje, a ačkoli
bylo Nataši již dvacet osm, zahrála svou úlohu přesvědčivě nevinně.
Nataša se stala populární a začali se o ni velmi zajímat novináři, avšak ona si
své soukromí dobře střežila. I když Nataša nebyla tím pravým symbolem válečné
éry, jako třeba Adina Mandlová, začaly se i nad ní stahovat závistivé mraky. Snad
proto, že měla za války známost s Wilhelmem Söhnelem, československým občanem
německé národnosti, který se staral o ateliéry na Barrandově. Nebo pykala za své
bohaté rodiče a politicky angažovaného otce. Proto ještě před koncem války odjela
pracovat jako dobrovolná ošetřovatelka do Terezína, kde se sama nakazila skvrnitým
tyfem a půl roku zápasila o život. Svou pošramocenou reputaci si však nenapravila a
byla propuštěna z divadla. Spolu s ní tehdy odešel i režisér Karel Konstantin,
který dostal práci v českobudějovickém divadle. V Praze hledala Nataša práci marně
a tehdy jí režisér Konstantin nabídl angažmá v Českých Budějovicích. Nataša
nabídku přijala a roku 1947 se za Karla Konstantina provdala.
Potom měla Nataša ještě párkrát šanci, zahrát si ve filmu. Jan Werich a Martin
Frič jí nabídli roli éterické bytosti Sirael a zároveň Kateřiny ve svém dvoufilmu
Císařův pekař a Pekařův císař z roku 1951. Po filmovém úspěchu se Nataša s
manželem vrátila do Prahy, kde nastoupila do Werichova Divadla satiry. Její roztomilost
však už byla takřka pryč, podepsalo se na ní vyhnanství a nemoc kyčlí. Když bylo
Nataši padesát let, zemřel její manžel na srdeční příhodu. Nemocné kyčle
Natašu velmi omezovaly, proto dostávala ve filmu i v divadle už jen okrajové role. S
divadlem se nadobro rozloučila v roce 1971. Nemocné kyčle a následné problémy s
páteří potřebovaly stálou lékařskou pomoc, proto Nataša nastoupila do domova
důchodců, kde zemřela 29. října 1988.
Fotografie použita z kalendáře pro pamětníky Ona a on 1998, kalendář vyšel
v nakladatelství Apolo v roce 1997.
|
