 Když první manželka pana Mandla, s kterou měl dva syny,
zemřela na tuberkulózu, oženil se znova s jednoduchou dcerou venkovského hospodského.
Po dalším synovi přišla do rodiny, inspektora c. a k. státních drah v Mladé
Boleslavi, konečně dcera, a protože měla naplánovánu skvělou budoucnost, dostala i
zvláštní jméno, Adina. Od mala byla Adina tatínkem neobyčejně rozmazlována a
všichni jí museli vykat, přičemž ona jim odpovídala tykáním. Ve čtyřech letech
se Adina začala učit hrát na piáno, protože měla později studovat hudbu v
zahraničí. O výchovu Adiny se staral výhradně její otec a vlastně se z nich stali
spojenci proti ostatním členům rodiny.
Tato idylka však netrvala dlouho. Pan Mandl nečekaně zemřel, když Adině nebylo
ještě ani osm let. Matka okamžitě malé Adině hru na piáno zakázala a zrušila
její privilegované postavení. Rodinné poměry se kvapem zhoršily, protože Adinin
otec po sobě zanechal pouze malou penzi a vilu v níž Mandlovi bydleli, nebylo možné,
podle jeho poslední vůle, prodat. Adinina matka dětem okamžitě našla několik
strýčků, kteří rodinu podle svých možností podporovali, například řezník masem
a uzeninami nebo mlynář moukou. Avšak ani to nestačilo, takže matka s dětmi
pořádala loupežné výpravy do okolních zahrad a polí. Nakonec začala pronajímat
pokoje jejich vily venkovským studentům, a tak se Adinin život proměnil v samé
praní, žehlení a vaření. Později, když bylo Adině asi čtrnáct let, si její
matka našla přítele, stavitele Vodičku z Kralup, kterému pronajala celé přízemí
vily. Nikdy se za něj však neprovdala, aby nepřišla o penzi po manželovi. Rodině se
s Vodičkovou pomocí konečně začalo vést mnohem lépe. Mohli propustit strýčky a
studenty, dovolit si lepší ošacení, studium nebo občasné výlety do pražských
divadel. Adina se však nenechala podplatit a byla velmi pohoršena nad životem své
matky. Po jedné velmi ostré hádce s panem stavitelem, jak mu vždy říkala, utekla za
svým přítelem a na čas s ním odjela předvádět po vesnicích hasicí přístroje.
Tehdy poprvé uplatnila svůj herecký talent.
Po návratu domů byla za trest vypravena do pařížského, dívčího penzionátu. Na
léta v Paříži však Adina vzpomíná jako na nejhezčí čas jejího života. Naučila
se báječně vařit a zdokonalila se ve francouzštině a němčině. Samozřejmě, že i
v Paříži si okamžitě našla milence, stačila s ním otěhotnět, potom tajně
absolvovat potrat a bylo jen otázkou času, kdy ji z penzionátu vyloučí. Stalo se tak
při jedné slavnosti, když ohňostroj ozářil velmi se k sobě mající dvojici v
parku. Z penzionátu odešla asi měsíc před koncem školního roku a aby se to matka
nedozvěděla, uchýlila se k dalšímu příteli do Drážďan. Po návratu domů jí
začalo být okresní město jaksi těsné. Tehdy se seznámila s mladými herci
trávícími prázdniny poblíž Mladé Boleslavi a odešla s nimi do Prahy.
První miniroličku Adina dostala ve filmu "Děvčátko, neříkej ne!", vedla
si tak špatně, až jí pan režisér Boháč předpověděl, že nikdy herečkou nebude.
Prostořeká Adina si to nenechala líbit a panu režisérovi odpověděla, že než on
natočí další film, bude z ní hvězda. A měla pravdu. Po dalších dvou mizerných
úlohách jí Hugo Hass nabídl roli ve svém filmu "Život je pes" a Adina zde
opravdu vynikla. Hugo Hass potom Adinu nastěhoval k sobě do bytu, začal jí učit
herectví a přejmenoval ji na "Titinku", protože takto říkal všem svým
milenkám. Hugo uvedl svou vycházející hvězdu mezi mladou bohémskou společnost,
která se nazývala "Tafelrunda", a tady se Adina seznámila třeba s Karlem
Čapkem, Voskovcem a Werichem, Janem Masarykem a Karlem Poláčkem.
Do roku 1939 si Adina zahrála asi ve 32 filmech převážně hlavní ženské role. Byla
vždy lehkomyslná a žila ze dne na den, takže si vůbec neuvědomovala jaké mraky se
nad Evropou začaly stahovat. Zasáhly také její oblíbenou "Tafelrundu" Karel
Čapek zemřel, Voskovec a Werich chtěli emigrovat a Karel Poláček a Hugo Hass byli
jako Židé pronásledováni. Někdy v té době si Adina Mandlová našla dalšího
bohatého přítele, Freda Schneinera - Svítila. Fredova společnost Adinině, už velmi
nahnuté, pověsti nijak nepomohla. Fredova stavební firma i v nejhorší válečné
době dostávala státní zakázky, protože Fred se vždy kamarádil s těmi politiky,
kteří zrovna chrochtali u žlabu. Takže Fred si mohl dovolit přepychový život.
Četné výlety do ciziny, bohaté bankety, hostiny pro členy vlády, honitby,
služebnictvo a drahé vozy nebo vily či velkostatek. Takový život Adině vyhovoval,
přitom si ani nevšimla, že ji veřejnost strká do jednoho pytle, v kterém už vězí
Fred. Adina doprovázela Freda na různé společenské události a byla to vždy ona,
koho si veřejnost všimla, protože byla známá. Když byla později spojována s
ministrem Frankem, nic si z toho nedělala a klidně si ještě zahrála v komedii
"Přítelkyně pana ministra". Všechny klepy o ní a o Frankovi se smíchem
kladně odkývala, protože si vždy a ze všeho tropila žerty. V profesním životě si
Adina vedla náramně. Za roli Zuzany ve slavném filmu "Kristián" obdržela
národní Svatováclavskou cenu. Avšak Adinin osobní život tolik uspokojivý nebyl,
když se s ní Fred Svítil rozešel, pokusila se neúspěšně, a ne naposled, o
sebevraždu. Po návratu z nemocnice opět po hlavě skočila do bezstarostného
užívání, takže o ní vznikla průpovídka "Barrová má oči mandlové a
Mandlová má oči barové". Po krátké známosti s jejím kolegou Svatoplukem
Benešem se ve třiceti jedna letech poprvé provdala za malíře Zdeňka Tůmu. Po
ročním ne příliš šťastném soužití malíř spáchal sebevraždu. Dalším mužem
Adinina života byl komunista Vladimír Šmeral. Adina se snažila zapracovat na tom, aby
Šmeral s manželkou nemuseli do koncentračního tábora, ale neměla na příslušných
úřadech takové styky, jaké jí veřejnost připisovala, takže Šmeralovi do
transportu museli. Konec války byl na dohled, schylovalo se k zúčtování a většina
přátel Adinu opustila. Jediným Adininým prohřeškem mohl být neškodný film
"Ich vertraue dir meine Frau an", který natočila v Německu pod svým jménem.
Na konci války se Adina vypravila do Berouna na návštěvu známého a přitom byla
zastavena příslušníky Revoluční gardy. Tehdy byla Adina Mandlová zatčena. Adina si
myslela, že se v Praze vše rychle vysvětlí a ona bude propuštěna, ale nestalo se
tak. Padlo na ni obvinění, že přijala německou státní příslušnost a byla
zadržena ve vazbě, která ji pravděpodobně uchránila před zlobou veřejnosti. Po
dlouhých měsících strávených na pankrácké věznici byla Adina Mandlová pro
nedostatek důkazů propuštěna na svobodu.
Po odmítnutí spolupráce s tajnou službou nemohla najít žádné angažmá, takže
svou situaci vyřešila po svém. Provdala se za válečného pilota Kočvárka - Kinghta,
který měl britské občanství a při první příležitosti s ním odcestovala do
Anglie. Po nějaké době strávené v Anglii se Adina opět dostala k divadlu, kde však
už hrála, díky svému přízvuku, pouze okrajové role cizinek. Po jednoduchém rozvodu
s Kinghtem se seznámila s velmi bohatým londýnským obchodníkem Geoffreyem, který jí
poskytl ztracený blahobyt. Ačkoli se Adina cítila po rozvodu svobodně, nechala se
umluvit a Geoffreye si vzala. Jejich manželství trvalo asi dvě léta a bylo plné
hádek, žárlivosti a nudy. Mezitím však nabrala Adinina divadelní kariéra správný
směr a vypadala slibně. Jenomže Adina vážně onemocněla tuberkulózou a byla nucena
odjet do švýcarského sanatoria na léčení. Po mnoha měsících se zdravá vrátila k
manželovi do Londýna a opět se nechala rozvést. Dalším a posledním mužem jejího
života byl módní návrhář Ben Pearson. Ben byl hodný, něžný a byl homosexuál,
takže nad jejími avantýrami přivíral oči. S Benem Adina našla konečně klid a
jejich manželství jim vydrželo třicet sedm let. Na skok se do Prahy podívala v roce
1966, kdy jí byla nabídnuta role v muzikálu "Hello, Dolly!", z té však
sešlo, protože její budoucí kolegové s ní odmítli pracovat.
Do vlasti se Adina vrátila teprve v roce 1991, po Benově smrti, a svých pár
posledních měsíců dožila na zámku v Dobříši.
Fotografie použita z knihy Dneska už se tomu směju - Adina Mandlová, knihu
vydal Čs. filmový ústav v roce 1990.
|
